Cisterciácké číslice jsou zapomenutým číselným systémem vyvinutým cisterciáckým řádem na počátku třináctého století, mnohem kompaktnější než arabské nebo římské číslice: jediným znakem můžete napsat libovolné celé číslo od 1 do 9999.

Knihomol své knihy miluje, miluje je krásné a miluje je doma. A když už vám nějakou půjčí, měli byste se k ní podle toho chovat. S úctou, péčí, jako by to byla vaše holka. Jinak dostanete encyklopedií přes držku. Takže pokud si knížky půjčujete, držte se následujícího kánonu. Čtěte a čtěte opatrně.

1. VRÁTÍŠ! Když si knížku půjčíte, logicky to znamená, že ji také vrátíte. Jinak byste ji bývali dostali. Registrujete ten podstatný rozdíl?
2. Vrátíš bez připomínání. Není nic otravnějšího než se neustále připomínat. Pamatujte si, že knihomol nezapomíná a bude vás otravovat až do úmoru. Žádný mrtvý brouk v tomhle případě nefunguje.
3. Vrátíš včas. Nikdo neříká, že musíte pět set stránek přelouskat za víkend, všechno má svůj čas, ale NIKDO také nečte jednu knížku dva měsíce. Pokud to tedy není Muž bez vlastností!
4. Neztratíš. A když ztratíte, rozhodně pořídíte nový kus. I tak to bude dost bolestivá ztráta…
5. Jinému nepůjčíš. Půjčená knížka není žádná Kelly z Beverly Hills 90210, aby si ji protočila celá partička. Kein second hand. Nejste žádná knihovna, ať se zeptají knihomola. Ale nejdřív VRÁTIT.
6. Obal neztratíš. Ke knížce patří obal a ano hergot, vadí, když ho necháte někde v tramvaji nebo ho rozcupuje váš pitomej čokl!
7. Nenadrobíš. U jídla se nečte. Zvlášť pokud jíte jako dobytek a neumíte to bez toho, aniž byste do knížky nasvinili. Knihomol rozhodně nepotřebuje znát váš jídelníček.
8. Neškrtáš. Ať vám ruka upadne, vzít do ruky fixku a něco si v půjčené knížce škrkat. Tohle je výsostné právo knihomola.
9. Poznámkami nezasviníš. Dá se pochopit, že z takovýho Dostojevskýho jde jednomu hlava kolem, ale od toho jsou bločky, víme? A hlavně, když už, tak negumovat, zásadně NIKDY!
10. Nevykoupeš. Jistě, není většího pohodlí, než se vyvalit do vany a číst si, jenže i 20 tisíc mil pod mořem když zmoknou neusušíte, zkrabatí se a nakonec ani v tý v knihovně už pak pořádně nestojí…
11. Pití na ni neodložíš. Kolečka od vína, kafíčka, pivíčka… přirozeně, udělejte si u čtení pohodičku, ale na stole taky máte podtácky ne? A knížka není žádnej podtácek, burani!
12. Oslí uši nevohneš. Záložka. Tomu, co se vkládá do knížek, abysme neztratili nit, se říká záložka. Takže není jediný důvod, proč kastrovat půjčenou knížku. Nebo snad chcete udělat oslí ucho?
13. Mastný otisky neuděláš. Chraň tě ruka tvý dobytčí páně nad půjčenou knížkou jíst šnicl či vepřovou, i kdyby šlo o Babicovu kuchařku.
14. Hřbet nepřelomíš. Knížka hergot není žádnej VanDamme a příliš mnoho rozštěpů ji tudíž natrhne. Normální je ji zavřít a nelámat.
15. Nebudeš si s ní stoly podkládat. PRASE! Pokud vás něco takového vůbec napadlo, byť s vlastní knížkou, natožpak půjčenou, zasloužíte si Coelhem přes prsty.

Recept lze rozdělit do dvou částí. Během první připravíte masové kuličky a během druhé typickou smetanovou omáčku.
K výrobě zhruba dvacítky kuliček budete potřebovat půl kilogramu mletého hovězího masa a poloviční množství mletého toho vepřového.
Dále si připravte oloupanou cibuli, stroužek česneku, 100 gramů strouhanky, jedno vejce, plnotučné mléko, sůl a pepř.
K přípravě omáčky budete potřebovat olej, 40 gramů másla, 40 gramů hladké mouky, 150 mililitrů zeleninového vývaru, 150 mililitrů hovězího vývaru, 150 mililitrů smetany, sójovou omáčku a dijonskou hořčici.

Pokud budete začínat přípravou masových kuliček, nejprve důkladně smíchejte hovězí a vepřové maso, přidejte vejce, strouhanku, najemno nakrájenou cibuli, česnek, přidejte pět lžiček mléka, osolte a opepřete.
Následně znovu celou směs důkladně promíchejte.
Ze směsi vytvořte stejně velké kuličky. Množství směsi by vám mělo vystačit zhruba na dvacet kousků.
Hotové kuličky nechejte dvě hodiny odpočinout v lednici. Při tepelné úpravě budou lépe držet pohromadě.

Uleželé kuličky osmahněte na pánvi s rozpáleným olejem ze všech stran, až kuličky dostanou požadovanou hnědou barvu.
Následně je na plechu dalších 30 minut pečte v troubě na 180 stupňů.

Mezitím, co budou kuličky v troubě, připravte si omáčku.
V pánvi rozpusťte máslo a přimíchejte mouku a dvě minuty míchejte.
Následně přidejte oba druhy vývaru a přiveďte směs k varu.
Nakonec přidejte smetanu, dvě čajové lžičky sójové omáčky a jednu dijonské hořčice.
Opět nechte povařit, promíchejte a nechte omáčku zhoustnout.

Masové kuličky podávejte přelité smetanovou omáčkou, jako přílohu můžete zvolit brambory či hranolky. K jídlu se rovněž hodí brusinky.

Bushidó (kodex cti) - etický soubor pravidel, která přesně vymezovala pojmy „správného“ a „špatného“ jednání a konání v kontextu Cesty bojovníka, tj. takové „Dó“, která zasvětila celý život cvičení boje bojových umění. Typickými představiteli Bushidó jsou japonští samurajové – hrdí, čestní, rytířští, krvelační a pyšní „ochránci pořádku“ ve středověkém Japonsku.

• Nemám rodiče, činím nebe a zemi svými rodiči.
• Nemám domov, činím saika tanden (oblast břicha) svým domovem.
• Nemám zázračnou sílu, činím čest svou zázračnou silou.
• Nemám prostředků, činím povolnost svými prostředky.
• Nemám magické síly, činím osobnost svou magickou silou.
• Nemám ani život ani smrt, činím umění regulace dechu svým životem a smrtí.
• Nemám tělo, činím stoismus svým tělem.
• Nemám oči, činím šlehnutí blesku svýma očima.
• Nemám uši, činím citlivost svýma ušima.
• Nemám končetiny, činím pohotovost svými končetinami.
• Nemám zákonů, činím sebeochranu (možno vykládat i jako sebeobranu) svými zákony.
• Nemám strategii, činím sakkacu jizai (volnost k zabíjení a obnovováni ) svou strategií.
• Nemám záměrů, činím kisan (chopení se vhodné příležitosti) svým záměrem.
• Nemám zázraků, činím správné zákony svými zázraky.
• Nemám principů, činím rinki ohen (přizpůsobení se všem okolnostem) svým principem.
• Nemám taktiku, činím kyojitsu (faleš a upřímnost) svou taktikou.
• Nemám talent, činím toi sokumyo (pohotovost, důmysl, vynalézavost) svým talentem.
• Nemám přátel, činím svou mysl svým přítelem.
• Nemám nepřátel, činím neobezřetnost svým nepřítelem.
• Nemám brnění, činím jingi (dobročinnost a spravedlivost) svým brněním.
• Nemám hrad, činím fudoshin (chladnokrevnost) svým hradem.
• Nemám meče, činím mushin (necitelnost) svým mečem.

Bushidó bylo ovlivněno nejen společenskými poměry ve středověkém Japonsku, ale především zen-buddhismem a šintó – dvěma nejrozšířenějšími náboženskými směry Japonska.

V současnosti se kodex Bushidó častěji vykládá ve zkrácené podobě, která shrnuje sedm nejdůležitějších zásad, které z něj vyplývají:

Gi - správné rozhodnutí, správný postoj. Když musíme umřít, tak musíme umřít,
Ju - statečnost, zabarvená hrdinstvím,
Džun - všeobjímající láska, dobrosrdečnost k lidem,
Rei - správné chování, pravdivost, podstata všeho,
Makoto - naprostá upřímnost,
Meijo - čest a sláva,
Čugi - oddanost, loajalita.

Jak správně telefonovat?

1. volat má ten, kdo potřebuje
2. představit se celým jménem
3. ověření si vhodnosti telefonátu
4. hlídat si tón svého hlasu
5. neponižovat se
6. přesné vyjadřování
7. patřičné ukončení telefonátu
8. "být duchem přítomen"

Jak by mělo správně vypadat telefonování?

Pravidlo č. 1 - volat má ten, kdo potřebuje.
Tzn. volat má ten, kdo potřebuje. Např. kdo potřebuje ostříhat - určitě nežádat kadeřnici, aby ona byla ta, která má zavolat, byť jí platíme, dále např. ten, kdo potřebuje poradit v účetnictví - určitě nechtít po účetním, aby byl on ten, který má zavolat, byť ho platíme atd.

Pravidlo č. 2 - představit se celým jménem.

Pravidlo č. 3 - ověření si vhodnosti telefonátu.
Za všech okolností, tzn. i když je termín telefonování dohodnut předem, by se při zavolání ihned na začátku měl volající zeptat otázkou, která splňuje tři podmínky:
• ověření si vhodnosti podmínek pro telefonování
• časové ohraničení délky hovoru
• uvedení oblasti, témata či předmětu rozhovoru.

Např.: "Prosím vás, je vhodné s vámi teď telefonovat na pět minut ohledně ...?", "Prosím vás, mohu s vámi teď mluvit na dvě minuty kvůli ...?", či "Kdy vám, prosím, mohu na deset minut zatelefonovat v souvislosti s ... ?"

Protože tím se člověk naučí odhadovat nejdříve zhruba, později přesněji, časové rozpětí rozhovoru.

Zpočátku nepřesným odhadováním to člověk může dovést až k tomu, že časem bude naprosto přesně schopen odhadovat délku hovorů. Tímto si začne rozvíjet svoje nevyužívané schopnosti týkající se lidského času, nejdříve při telefonickém rozhovoru a později i při klasických hovorech. A tímto rozvíjením schopnosti odhadovat se naučí jedné z nejdůležitějších lidských vlastností, kterou je přesnost.

Význam přesnosti
Je dobré si uvědomit, procítit a vnímat hloubku následující otázky i odpovědi na ní:
Jakou máme důvěru v člověka, který není přesný ani ve svém vyjadřování, ani ve svých činech?
Takového člověka si nikdo pořádně neváží a neuznává, a to buď ve všech, nebo jenom v určité oblasti života. Dokonce si tento nepřesný člověk nemůže pořádně vážit ani sám sebe za tuto vlastnost.
Je totiž potřeba takovéhoto člověka kontrolovat, není na něho spolehnutí, nikdo k němu nemá důvěru v té dané oblasti. Proto když člověk, který není přesný ve svém vyjadřování, zatelefonuje někomu známému, nemůže se setkat s důvěrou a s uznáním, protože je zapsaný v nitru všech svých známých jako nespolehlivý, nepřesný, nedůvěru budící člověk.

Ověření si vhodnosti telefonátu
Další možná chyba vzniká tím, že mnoho volajících začne mluvit s volaným bez toho, aniž by si ověřil, zda volaný má příznivé a vhodné podmínky pro hovor, a to bez ohledu na délku případného telefonátu.
Mít příznivé a vhodné podmínky znamená mít takové podmínky, které volanému dovolují duševně i fyzicky věnovat takovou pozornost, která je adekvátní danému tématu probíraného v telefonickému rozhovoru.
Dále telefonující si nemá nárokovat na to, aby ten, komu zatelefonuje (bez ohledu na to, zda je v roli nadřízeného nebo podřízeného), musel být okamžitě plně k dispozici.
Vždyť volaný účastník může být volajícím zastižen při různých situacích (i díky mobilnímu telefonu): od jedení, přes jednání, toaletu, nemoc, spánek, až po situaci, kdy se volaný věnuje řízení auta. Toto má mít každý na paměti.
Proto je důležité, aby si volající ihned po představení nejdříve ověřil, zda jsou vytvořeny u volaného příhodné podmínky pro rozhovor.
Mnoho lidí takto činí, avšak neadekvátními a nesprávnými frázemi. Hloubku a nebezpečný důsledek těchto frází si mnoho lidí vůbec neuvědomuje.
V čem spočívá důsledek a nebezpečí těchto frází?
Zde uvedu podrobný popis, v čem spočívá nebezpečí a proč.
Pokud se volající zeptá frází typu: "Neotravuji?", tak si touto otázkou dotyčný člověk nalepil na čelo neviditelnou nálepku, která ho označila jako "otravu". Tato nálepka není pravdivá, je ponížením a potupou a ani nevystihuje skutečnost.
A navíc, volaný člověk byl touto otázkou uveden do oblasti, kterou volající nastavil jako oblast "otravování".
Volající se tímto dostal do poníženecké, podřazenecké role, protože dal volanému do rukou možnost rozhodovat, zda je volající v přeneseném významu otravou, nebo ne. A také dal volanému možnost se chovat nadřazenecky na základě této podřízenosti. Tímto volající, často nechtěně, nastolil nerovnocennou rovinu komunikace. A někteří lidé tuto rovinu i využijí, ba až někdy zneužijí.
Pokud někdo namítne, že ten volající to tak nemyslel, zůstává otázka, proč tedy člověk říká něco, co tak nemyslí? Je to přece také uvádění v omyl a to nemá být.
Vyvstává také otázka: "Proč je potřeba s někým telefonovat dávána do relací otravování?" Potřeba s někým telefonovat je nutností vyjasňovat si a dohodnout se, touhou slyšet a nebo potřebou sbližováním se.
Úplně toho samého sebeponížení se dopouštějí lidé, kteří si ověřují vhodnost případného rozhovoru otázkami typu: "Neobtěžuji?" dávají si tímto nálepku "obtěžovatel", "Neruším?" - nálepka "rušitel nebo narušovatel" apod.
Nesprávná otázka je i : "Mohu s vámi mluvit?", protože tím se oba dostávají do zvláštní situace, kdy se volající ptá, zda může mluvit s volaným, přitom nedodal důležitou časovou a upřesňovací informaci - téma rozhovoru, cíl apod., čímž také uvedl v nejistotu volaného.
Dále je chybou se ptát např.: "Mohu mluvit?" - v mozku proběhne reakce: "Ano můžete, to vám nemohu zakázat", event. podvědomě s dodatkem ale ne se mnou." Zase nedostatečné informace, chybí časový údaj, upřesění předmětu rozhovoru. Opět je to uvádění v nejistotu.
Co se týká časového upřesnění, je (nejen) při telefonování naprosto chybné upřesnění času pojmy: "na chviličku". Co to je chvilička? Je to relativní pojem a mozek vykazuje: "Potřebuji upřesnit termín "chvilička", protože to není konečné a přesné určení času." Vytváří to v člověku opět nejistotu.
Totéž platí i pro pojem: "na moment". Co to je moment? Zase je to uvádění volaného člověka v nejistotu, a to v obou těchto případech.
Tutéž chybu dělá ten, kdo se vyjádří ve smyslu: "na vteřinu", protože už když to vyslovuje, tak si volající musí být vědom toho, že vyslovuje lež, a totéž cítí i volaný: "Volající říká lež, protože než by stihl vůbec popřát dobrého dne, už by se naplnila vteřina, o kterou žádal a už vůbec by se nemohl dostat k tomu, proč vlastně volá." Jak moc přitom klesá serióznost volaného, snad není potřeba ani zmiňovat.
Tím, že člověk (nejen volající) říká lež, byť s dobrým úmyslem, se dopouští prohřešku proti tomu člověku, kterému říká nepravdu.
Vždyť komu dělá dobře, když mu ostatní lžou?
Způsoby vzájemného se poznávání
Telefonování je jeden ze způsobů komunikace - mluvy. A při komunikaci se nejvíce lidé projevují.
A telefonování je právě jeden ze způsobů, při kterém mají lidé nejvíce možnost dávat se poznat jiným lidem a při kterém i sami nejvíce mají možnost poznávat ostatní.
Dalším způsobem, při kterém se lidé navzájem poznávají, je jejich chování: mimika, gesta, pohyby, jinak řečeno řeč těla.
Při tomto způsobu je však už potřeba rozumět řeči těla, avšak této řeči mnoho lidí nerozumí. Zatímco mluvené řeči lidé rozumí, a to i když obsahuje skrytý tón, se kterým určitý člověk mluví, tzn. určitou frekvenci a úmysl, který člověk dává do té řeči.
Těch způsobů vzájemného poznávání se existuje více, ale při telefonování se opravdu používá jedině mluvenou řeč, jelikož nevidíme volajícího, tudíž nevidíme ani jeho mimiku, gesta atd. (pokud samozřejmě netelefonujeme videotelefonem).
Ještě existuje jiný způsob komunikace, při které se nepoužívá tón hlasu. Je důležité se o tomto zmínit, aby měl každý ucelenou základní informaci. Tím způsobem je psaní. Proto jsou SMS-zprávy po telefonu tak oblíbené a budou i nadále, dokud se lidé nenaučí spolu lépe komunikovat hlasem. U psaní se hlas nepoužívá a proto jím ani nejde u psaní ublížit - ublížit u psaní jde pouze úmyslně volenými slovy.

Další základní pravidla telefonování

Pravidlo č. 4 - hlídat si tón svého hlasu.
Mnoho lidí neovládá správně svůj tón hlasu.
Je to způsobeno jejich nevědomostí a neznalostí, kdy si do hloubky neuvědomují důležitost tónu hlasu při jeho používání. Je to újma, že v této době není na této planetě obor, který by vyučoval tuto tak nesmírně důležitou lidskou vlastnost - správné používání tónu hlasu a s tím související volba adekvátních slov, která přesněa pravdivě vystihují dané pocity.
Kdyby tento obor existoval a kdyby někdo učil lidské bytosti tomuto oboru už v dětském věku, předešlo by se na této planetě 99-ti procentům všech bolestí a nedorozumění a všech důsledků a následků vyplývající z bolestí a nedorozumění (hádky, rozchody, naschvály, zabíjení apod.). Proto tak apelujeme na správné a pravdivé používání slov.
Lidé mají možnost se naučit této komunikaci nejdříve právě při psaní SMS-zpráv.
Kdysi dávno se také psalo. Jenomže díky tomu, že neexistovala pošta v podobě, v jaké je teď, tak vznikala určitá prodleva. Prodleva v citech, protože člověk musel tenkrát potlačit a otupit svoje city kvůli pomalosti přenášených zpráv (koňmi, loděmi apod.). Díky této pomalosti totiž už někdy některé city nebyly aktuální.
Později se vytvořila pošta, která byla rychlejší. To už byla doba, kdy se lidé pootevřeli více jeden druhému, ale ještě pořád si nebyli blíže na pocitové úrovni. Až zavedením telefonů se lidé začali vnímat, naslouchat si a byli si blíže. Ovšem cena telefonních hovorů tenkrát byla ještě vysoká, ale lidé se díky tomu naučili říkat alespoň to nejnutnější a nejaktuálnější.
Průlom nastal při vzniku mobilních telefonů. Mobilními telefony začala nová éra, ve které se lidé učí a naučí více dávat najevo svoje duševno.
Nejde pouze o telefonování jako takové, ale v první řade o psaní SMS-zpráv. Díky psaní SMS je umožněno každému dávat najevo rychlý přenos svých pocitů, faktů apod. Ať si zkusí představit ten, kdo píše SMS-ky, jaké by to bylo, kdyby tuto možnost neměl. Byl by daleko více uzavřenější a neuměl by mnoho pocitů a věcí, které rychle napíše a zároveň i rychle odešle, dostat ze sebe. A tím, že by neměl rychlou možnost své pocity někomu sdělit přes SMS-ky, byl by uzavřenější a spousty věcí by neuměl dát najevo.
Při psaní totiž lidé využívají kouzlo přesnosti.
Kouzlo přesnosti spočívá v tom, že pisatelé mohou vymazat slova, která nevystihují daný pocit a mohou tato slova nahradit slovy výstižnějšími.
Nejjednodušší způsob komunikace je již zmíněné psaní.
A telefonování je druhý stupeň "obtížnosti", při kterém se člověk učí komunikaci.

Pravidlo č. 5 - neponižovat se.
Je správné nedávat si ponižující nálepky, které si lidé dávají nejen při telefonování, i když sami cítí, že tyto nálepky neodpovídají pravdě. Lidé, aniž by si to uvědomovali, si tím v konečném důsledku neúmyslně pošramocují své sebevědomí.
Začíná to tím, že člověk se sám staví do poníženecké role. Tuto roli někteří druzí lidé přijmou, začnou se tak k dotyčnému i chovat a často to končí tím, že právě na základě chování druhých se člověk začne připadat méněcenný.

Pravidlo č. 6 - přesné vyjadřování.
Poslední nejčastější chyba je, pokud si lidé říkají: "Budu se těšit.", protože to znamená, že se teď ještě netěší.
V takovém případě okamžitě vyvstává otázka: "Proč se už teď dotyčný netěší?" Protože buď člověk ucítí radost hned, anebo ne. A je chybou to, když si člověk radost chce regulovat - popravdě řečeno, to ani nejde, protože to potom není upřímná radost. Je to pouze namlouvání si radosti.
Správné je tudíž "Těším se.", tzn. těším se už teď hned. Tímto sdělením je nejen člověk toto sdělující zaplaven pocitem upřímné radosti, ale oba dva telefonující si pociťují pocity hluboké radosti a sdílení.

Pravidlo č. 7 - patřičné ukončení telefonátu.

U ukončování hovorů se má položit telefon pouze tehdy, když si je člověk jist, zda osoba, se kterou telefonuje, už sdělila vše, co sdělit chtěla. Je hezké se rozloučit s nějakým příjemným přáním, pokud ho ovšem člověku přejeme upřímně.

Pravidlo č. 8 - "být duchem přítomen".
Posledním pravidlem je být duchem přítomen při každém slovíčku, které sdělujeme do telefonu. Pokud nejsme duchem přítomni, je lepší ukončit hovor s pravdivým udáním důvodu duševní nepřítomnosti.

Kdo nemá ještě orazítkovaná vejce, nechť tak učiní nebo mu propadnou.

Moje žena utrpěla zranění následkem švihnutí ocasu do oka.

Vážení zemědělci, dostavte se všichni ke škole, kde se bude vykupovat semeno, pytlíky si označte, aby nedošlo k záměně.

Dne 17. tohoto měsíce bude proveden soupis prasat, dostavte se všichni včas.

V kulturním domě se staví kamna, žádáme občany o brigádu, trouby jsou na MNV.

Upozorňujeme na setí jařin. Kdo je osel, ať se přihlásí.

Předseda telefonuje zootechnikovi: Chcípl nám vůl, máme koupit nového nebo počkat na tebe?

V otázce prodeje se ženou souhlasím, můžete si pro tu svini přijet kdykoliv.

Výzva k občanům: Vybírá se poplatek za plemenného býka a za kominíka.

Žádám vás o povolení přestavby stodoly na bytovku a to tak, že předek nechám stát a hýbat budu jenom zadkem.

Žádám o poukaz na térový papír. Důvod: prší mi na kozy.

Občan, který ukradl v drůbežárně vejce, bude za ně popotahován až před MNV.

Upozorňujeme družstevníky, že již třetí den je na návsi fůra hnoje. Nebude-li odstraněna, vloží se do toho národní výbor.

Exekuce nemohla být provedena. Poplatnice má jen dvě kozy a na ty si nedá sáhnout.

Prosím, abych byla ve své věci uspokojena, jinak se obrátím na veřejnost.

Závěrem schůze bych chtěl vyzvednout soudružku Malou za mléko a soudruha Vorla za vejce.

Soudruzi, co je s mojí žadostí. Je 18.týho a já jsem to ještě nedostala.

Ten úředník co zamítl moji žádost, by měl jít spát ke mně, aby poznal, jak mám vlhkou díru.

Nedostanu-li povolení na tu mříž, jsem nucen přeříznout starou.

Kdo má ještě zájem o nové brambory, ať se dostaví na pole, kde mu bude nakopáno přímo do pytle.

Dostáváte se někdy pod přílišný vliv silných emocí a nevíte, co s tím?

Na jednu stranu je to tak trochu osud náš všech, protože mozek je - bohužel nebo naštěstí, jak se to vezme - designován způsobem, aby nás emoce válcovaly.

Na druhou stranu jako u všeho i tady platí, že co je moc, to je moc, a proto máme i kousky mozkové hmoty určené k vyvažování a brždění emočních vln. A právě o tom, jak tyhle kousky zapojit, to dnes bude.

Ve stručnosti, jak to v nás při silných emocích chodí (nebo spíš lítá): Jako příklad si vezmeme vztek. Ten se zrodí uprostřed mozku v chumlu buněk zvaném amygdala, když narazíme na nějakou překážku - ať je to roh stolu, prasklá podrážka u boty, nějaký drzoun, předbíhač, člověk, který má pravdu, nebo řidič z rodu Suidae.

Tyhle podněty dorazí do emoční amygdaly mnohem dřív, než do "rozumových" okruhů. Amygdala se nadme a zatroubí k pořádné odezvě. Začnou lítat patřičná (a současně nepatřičná) slova nebo rány. Mezitím už situaci zpracovávají i rozumová a sebeovládací centra v prefrontální kůře, která si můžeme představit jako určitou protiváhu těm syrovým silným emocím.

Asi jako když (přirozeně svalnatější) emoce tlačí na dveře z jedné strany a (vždy slabší, ale statečný) rozum se opírá z druhé. Jestli se dveře rozletí, nebo jestli budou pootevřené jen na přijatelnou mezeru, to je závislé na tom, v jaké formě máme ta rozumová a sebeovládací centra. Když v dobré, vedeme projevy svých emocí jakž takž civilizovanými cestami. Když v bídné, cloumá to s námi a my to jen bezmocně sledujeme a pak hasíme následky a příště je to - navzdory všem předsevzetím - úplně stejné.

Prefrontální kůra se naštěstí dá cvičit a posílit. Jednak používáním a - aby bylo vůbec co používat - soustředěním. Pokud se chcete líp ovládat, musíte se naučit soustředit. Na cokoli.

V psychologii se používá pár vyzkoušených metod. Jedna z nich je soustředění na vlastní dech - stačí jen sledovat nádech a výdech a vydržet u toho minutu, dvě, tři. Zkuste to a možná zjistíte, že Vám to nejde tak snadno; že myšlenky odbíhají. To se časem spraví. Nebo zkuste při zavřených očích zaměřit třeba palec na své levé ruce, sledujte pocity v něm (něčeho se dotýká?, teplota, tlak, případná bolest?)... dál ukazováček ... a postupně další prsty. Projet takhle celé tělo zabere skoro hodinu, ale pro začátek stačí úplně jedna ruka, noha apod.

Takhle - zaměřenou pozorností - se cvičí sebeovládání. A to se pak hodí, když na nás přijde vztek, úzkost, strach, sebelítost a další emoce, které jsou všechny normální a přirozené, ale současně nám můžou komplikovat život, když nemají žádnou protiváhu.

Jako u každého cvičení je s tím samozřejmě spojená ta otrava, že se to musí opakovat a že výsledky přicházejí až po čase. Jinak ale samá pozitiva - zkuste a uvidíte, že udělat si takhle dokonale soustředěnou chvilku pro sebe je mnohem příjemnější a záživnější, než to z popisu vypadá.